Z historie hraničního horského lemování české vlasti
K české zemi neoddělitelně patří i její pohraničí
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
V našich novodobých dějinách jsou dva hvězdné okamžiky: 28. říjen 1918 a 9. květen 1945. Oba jsou dovršením hrdinného odboje našeho národa proti cizí mocnosti. S oběma je spojeno nezměrné nadšení, úleva z ukončení válečných útrap a radost bez konce. Slavil se konec bezpráví a teroru, obnova lidské důstojnosti, návrat svobody a samostatnosti.
K úpravě státnosti, státního území a práv obyvatelstva patřil v obou situacích i zřetel k postavení německé menšiny.
Historikové první republiky ukázali, kde se v nově vzniklém Československu německá menšina vzala. Mohutná německá kolonizace v zemích Českého království nastala za posledních Přemyslovců a postihla především horské pohraničí. Pohraniční územní pás se postupně poněmčil, i uvnitř země vznikly ostrovy německých přistěhovalců. V 2. polovině 14. století byl příchod cizinců zastaven. Pak přišlo husitské hnutí a s ním mocné společenské změny a povznesení národního vědomí. Většina německých ostrovů v české jazykové oblasti zanikla, německý pohraniční pás se zúžil. Hospodářský vývoj v 16. století přinesl opět vlnu kolonizace a poněmčení měst.
Neobyčejnou měrou bylo poněmčování posíleno zhroucením českého stavovského povstání r. 1620. Množství českých evangelických rodin (naprostá většina obyvatelstva) bylo nuceno císařským protireformačním rozkazem pro víru opustit vlast a celé kraje byly hrůzami 30leté války vylidněny.
V 18. století poněmčování vyvrcholilo. Zbylé prořídlé české městské obyvatelstvo vlivem germanizace monarchistické vlády i vlivem nových německých osadníků se odnárodnilo. Jen poddansko-nevolnický rolnický venkov zůstal věrný své národnosti. Venkovský lid se svému jazyku neodcizil.
Od konce 18. století nastala změna. Po zrušení nevolnictví se zdvihla vlna národního probuzení.Český živel začíná zase pronikat do měst a česká vlast – dík buditelům a obrozenskému hnutí – stává se zase vlastí uvědomělého českého národa.
Vznikem Československé republiky r. 1918 stali se němečtí kolonizátoři národnostní menšinou. Ztratili své dřívější privilegované postavení, a zdaleka ne všichni s takovou změnou byli spokojeni. V českém pohraničí nastalo vzrušené období historie mezi oběma světovými válkami.
Jestliže po roce 1918 byla německá kolonizace řádně evidována a demokraticky do správy státu, měst a obcí začleněna, po roce 1945 byla odsunuta. Předcházel tomu od 30. let německým fašismem vedený propagandistický teror proti obyvatelům demokratického Československa, pokračování teroru kolem Mnichova, v době zabrání pohraničí i v době kolem okupace ČSR a její proměně v pouhý protektorát. Protektorát bezohledně a krutě využívaný i za války.
Odsun někdejší menšiny kolonizátorů byl uskutečněn na základě poválečného rozhodnutí tří vítězných mocností. Aby v budoucnosti nemohlo být existence propagačně zpracovaných menšin znovu využito jako záminky k vypovězení války.
Jak to bylo po válce
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Ve dnech 17. července – 2. srpna 1945 se v Postupimi konala konference šéfů vlád tří spojeneckých mocností: SSSR (J.V.Stalin), USA (H.Truman) a Velké Británie (W.Churchill, od 29. července Cl. Attlee). Před očima celého světa, ne jenom z hlediska války. Šéfové jednali o poválečném uspořádání poměrů ve světě a zejména v Evropě.
Vznikla Rada ministrů pěti mocností (SSSR, USA, Velké Británie, Francie a Číny) se sídlem v Londýně. Úkolem Rady bylo připravit mírovou smlouvu s Německem. (Ta nebyla přes všechno úsilí podepsána, v roce 1949 vznikly 2 německé státy, NSR a NDR). Pro Německo byly stanoveny poválečné zásady: demokratizace, demilitarizace, denacifikace, dekartelizace. Byly mu vyměřeny reparace, německé válečné loďstvo bylo rozděleno mezi SSSR, USA a Velkou Británii. Město Královec (Koenigsberg, poté Kaliningrad) s okolím bylo postoupeno Sovětskému svazu. Byl stanoven postup pro soud nad válečnými zločinci. Rakousko bylo osvobozeno od reparací. Utvořena vláda v Polsku a stanovena prozatímní západní hranice Polska. Zahájena příprava mírových smluv s bývalými satelity Německa a schválen odsun Němců z Československa, Polska a Maďarska. Sovětský svaz potvrdil závazek, daný v Jaltě, že po skončení války v Evropě vstoupí do války v Japonsku. Stalo se tak 9. srpna 1945.
24. října 1945 podepsal prezident dr. Edvard Beneš dekrety o znárodnění. Týkaly se všech bank a pojišťoven, klíčového průmyslu a ostatních závodů s více než 500 zaměstnanci. Celkem šlo o více než 2100 podniků s 61% zaměstnanců v průmyslu a se 75% podílem na průmyslové výrobě. Výsledkem znárodnění byl ekonomicky silný a ucelený sektor národního hospodářství, který měl rozhodující význam pro obnovu a budování lidově demokratické společnosti.
Nejdůležitější zásady Košického vládního programu : Československá vláda jako vláda Národní fronty politických stran a celostátních organizací odborů, žen a mládeže, rovnoprávné postavení českého a slovenského národa, národní výbory jako nové orgány státní moci a správy, Československá lidová armáda, Sbor národní bezpečnosti, spojenecká smlouva se Sovětským svazem jako nová rozhodující orientace naší zahraniční politiky. Tyto principy jakož i znárodnění z roku 1945 a potom z roku1948 – zůstaly v platnosti až do událostí po listopadu 1989.
Uvedení zahraničně i vnitřně politických událostí do souvislostí s vývojem ve světě, v Evropě i u nás je nejlepší odpovědí těm publicistům, novinářům i politikům (někteří dříve zastávali postavení i nejvyšších ústavních činitelů) a redaktorům veřejnoprávní televize, kteří při výročích uvedených událostí neberou v úvahu okolnosti tehdejšího vývoje, tehdejší situaci. Již od roku 1945 se vedou např. diskuse o tom, proč nakonec Praha nebyla osvobozena americkými vojsky.
Kontroverzní publicista Roman Joch nemůže přijít na jméno F.D.Rooseveltovi, protože prý příliš podléhal na Jaltské konferenci J.V.Stalinovi jenom proto, že prý Američané potřebovali v pozemních operacích proti císařskému Japonsku vojska Rudé armády. Přitom jak on tak někteří další publicisté považují za rozhodující příčinu porážky Japonska ne pozemní boje, ale svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Rozhodující podíl Rudé armády na porážce hitlerovských armád na rusko-německé frontě a v Mandžusku je všemožně popírán. Sledujeme-li německé, americké a francouzské seriály o druhé světové válce, máme dojem, že nejdůležitější pro výsledek války byly bitvy o ostrovy v Tichomoří, invaze do Evropy a pokud jde o nás, pak osvobození Plzně americkou armádou. Při nedávném přejezdu amerického konvoje naší republikou si američtí vojáci připomněli oběti svých předchůdců v Plzni, ale uctít památku Rudoarmějců, s nimiž se fronty jejich předchůdců spojenecky a přátelsky setkali koncem války na Labi, k tomu nedošlo. Dnes by zřejmě takové přátelství bylo pod jejich úroveň. Zapomněli na to, jak se 25.4. 1945 u města Torgau na Labi s upřímnou radostí setkali američtí a sovětští vojáci a jak nadšeně se objímali.
Někteří pozdější „oprávci “ dějin se postarali o to, aby byl náš Den osvobození, který jsme tělem i duší v našich rozradovaných městech a obcích prožívali 9. května, přesunut na 8. květen. Tehdy, jak jsme se později z tisku dověděli, byla ve vzdálené Remeši podepsána kapitulace německého wehrmachtu. V knize, „Jak jsem se mýlil v politice“, Ing. Miloš Zeman uvádí na str. 100-101 (a to se opravdu mýlil), že se mu protivila Stalinova megalománie a politická účelovost, která prý vedla k opakování kapitulačního aktu po Remeši z 8. května ještě jednou, v Berlíně druhý den, 9. května.
Autor tehdy nevzal v úvahu rozhodující podíl sovětského lidu a jeho armády na porážce nacismu. Nejvíc obětí a materiálních škod Sovětského svazu během války je sotva možno označit jako “ Stalinovu megalománii“. Podepsat kapitulaci před očima celého světa , ne jenom z hlediska války v nahodilé Remeši, ale v Berlíně, odkud vycházely po léta rozkazy k záhubě lidstva, bylo tudíž více než symbolické. Ostatně u nás nikdo o 8. květnu a Remeši nic nevěděl, osvobození přišlo očividně za naší přítomnosti a s velkou slávou, kterou jsme prožívali, až 9. května. ( I když se i tehdy leckde ještě bojovalo, např. u Milína až do 11.-12. května 1945, a až ruské raketomety „Kaťuše“ tu zlomily urputný odpor zbytků wehrmachtu.)
Zcela dehonestující verzi vyjádřil prof. Zubov, s velkým humbukem vítaný nedávno na Masarykově universitě v Brně. Podle něho prý nešlo o Velkou vlasteneckou válku, ale o válku mezi černou a rudou diktaturou. Taková dezinterpretace dějin není ovšem nic jiného než projev zaslepeného revanšismu. Ctitelům historické pravdy a ideálů lidskosti zcela nepřijatelný.
Po 9. květnu 1945 se vrátil život i do škol, které byly dosud z různých důvodů uzavřeny. Do mého gymnázia se vrátili všichni mí spolužáci, kteří od dubna 1947 povinně kopali zákopy na jih od Brna pře blížící se frontou. Vrátili se i starší studenti, kteří byli pracovně nasazeni na různých místech v Německu. A tak ředitel školy mohl stanovit den a hodinu, kdy se škola slavnostně otevře. Všichni žáci se měli dostavit do tělocvičny k prvnímu společnému shromáždění v osvobozené vlasti. Ale dřív než k tomu došlo, přišel za mnou náš řečtinář a srovnávací jazykozpytec a přinesl mi verše Josefa Hory, abych je na shromáždění přednesla. Našel je v denním tisku a přepsal je na list papíru černou tuší a ozdobným písmem. Zde jsou ty verše:
Dni světlý, v němž se vyplnilo,
o čem jsme snili po šest let!
Dni, k němuž rostlo Vaše dílo
a do něhož se měnil svět,
jsi tu! A Čechy proměněné
zas tvar svůj mají v šíř i dál.
Vytesán pevně do kamene
náš povzdech zákonem se stal.
Dni světlý! Osvoboditelé,
dělníci teplých přístřeší!
Zas rudá krev nám proudí v těle,
zas jsme, Staline, Beneši!
Ta slova nám mluvila, jak pravil kdysi básník, z duše. Byli jsme dojati. A všichni svorně jsme cítili odhodlání snažit se ze všech sil o nápravu válečných škod a o vzestup národa a vlasti. Vlasti milované, těžce zkoušené, ale zas po všech útrapách osvobozené - naší vlasti. Vlasti jediné a v dědictví nám dané.
Poznámka o Horově básni. Svobodné slovo 13.5.1945. První verše na oslavu osvobození a dokonale vystihovaly, co jsme všichni cítili.Nemohlo být lepší volby básnického slova pro školní oslavu.Náruče šeříků, radost bez konce, vděk Rudé armádě, presidentu Benešovi, Maršálu Stalinovi. Město bylo plné jejich obrazů a vlajkoslávy, slavnostních shromáždění a pochodů s hudbou a krojovanými skupinami. Zněly písně naše i sovětské, ponejvíce s ruskou melodikou, tančilo se. Kdo zažil, nemůže zapomenout. Horovu báseň jsem hledala a našla Horov až pod názvem „Proud“ v gymnaziální příručce „Moderní česká poesie“, Kotalík a j., 1946.
O odsunu rovně a jasně
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Jen zdánlivě korektní je vytrhávání historických dějů ze souvislostí, kterými jsou podmíněny. Nedávno to udělal dřívější ministr kultury Herman a po něm zase pan místopředseda bývalé vlády Bělobrádek. Podobně to dělají i jiní mediální přepisovači našich dějin po druhé světové válce.
Dovídáme se, že odsun německé menšiny byl bezpráví. Jenomže idea odsunu je idea z doby války. Válka je právem?
Zamlčuje se, že v německém prostředí byla válka dlouhodobě glorifikována. Národ byl veden k přesvědčení, že dík válce si získá nesmrtelné hrdinství, porazí sousední národy a dobude nový životní prostor až do vzdálených končin. Takové války v důsledku německé agrese a expanze vypukly ve 20. století dvě. Přinesly lidstvu nezměrné ztráty.
Ve válce nebojují jedinci, ale národy. Němci, Francouzi, Angličané, Američani, Rusové. Nepřátelé i spojenci jsou kolektivy, jedinec tu nehraje žádnou roli. Vzpomeňte na E.M.Remarqua. V den, kdy padl hrdina známého románu, vyhlásilo vrchní velení armády: „Na západní frontě klid.“ Existuje kolektivní boj, kolektivní vítězství, kolektivní porážka, tedy i kolektivní vina. Tou vinou se myslí (v této souvislosti) příslušnost k nepřátelskému kolektivu, nikoli nějaká vina ve smyslu trestně právním. Ostatně za války vládne jiné právo než v době míru.
První podnět k vystěhování německé menšiny vzešel od anglických státníků. N. Chamberlain a poté W. Churchill viděli v odsunu zabezpečení míru pro budoucnost. Angličané měli své zkušenosti, protože po první světové válce vystěhovali Řeky z Maloasijské pevniny a Turky z ostrovů v Egejském moři. Kdo se mohl ptát po jaké vině? V zájmu nastolení míru a předcházení novým rozbrojům byly obě národnosti přestěhovány.
Válkou historicky podmíněný kontext se u přepisovačů zamlčuje, vychází se z mírových poměrů a vyvozuje se zcela neuvěřitelný závěr, že ten nebo onen člověk byl odsunut ze svého domova jen proto, že byl Němec. Přirozeně bez jediné zmínky o tom, že tehdy šlo o to, aby se historie rozbíjení státu za účinné pomoci menšiny nemohla opakovat.
Nemělo by nám uniknout, že čeští Němci odvrhli vlastizrádně československou státní příslušnost a přijali státní příslušnost Velkoněmecké říše. Opustili svůj dosavadní stát v nejvyšším nebezpečí, v době německé vojenské invaze a okupace. Jejich násilné i ozbrojené nepřátelské akce proti Čechům dokonce okupaci předcházely. Po zřízení protektorátu pak čeští Němci těžili z toho, že patří k okupantům, mají jejich privilegia a někteří za své zásluhy o rozbití a zničení Československé republiky dostali dokonce od samého Hitlera medaili - vyznamenání. Bylo jich 1,162.617. Co o tom soudí páni Hermanové a Bělobrádkové a jim podobní přepisovači dějin?
Prezident E.Beneš v exilu uvažoval zpočátku o odsunu pouze omezeného počtu vyhlášených rozbíječů republiky, předních hennleinovských aktivistů. Domácí odboj však zaujal stanovisko tvrdší. Němci v pohraničí se dopouštěli v 30.letech stupňovaného násilí a zločinů na Češích. Těch pak bylo po „Mnichovu“ 250.000 bezohledně z jejich domovů vyhnáno. V nově zřízeném „protektorátu“ útlak pokračoval. Během války přišlo o život 360.000 Čechů vinou agrese hitlerovského Německa. A tak se stanoviska k odsunu u všech zúčastněných postupně sjednotila. Nejvyšší představitelé vítězných mocností, Spojených států, Velké Británie a Sovětského svazu, „Velká trojka,“ podepsali 2.8.1945 v Postupimi dohodu o uspořádání poměrů po válce, v míru. Mimo jiné obsahovala jejich smlouva i rozhodnutí o vysídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Nebylo to rozhodnutí prezidenta E.Beneše. Ten k němu mohl přiložit jen prováděcí nařízení, platná na našem území.
Z odsunu – a to vyvrací neopodstatněnou kritiku tzv. koncepce „kolektivní viny“ - byli vyňati antifašisté. Byli to emigranti z bývalé Hitlerovy Říše, prvorepublikoví komunisté, demokrati, humanisté. Místní samosprávné orgány pak po válce rozhodovaly, komu bude vydáno potvrzení o čsl. státní příslušnosti. Takových potvrzení bylo vydáno nemálo. Leckdy i na základě korupčních úplatků. Okresní správní komise a antifašistické komise přezkoumávaly žádosti o uznání statusu antifašisty. Vystavovaly osvědčení o státní spolehlivosti, vracely žadatelům čsl. státní občanství, přihlížely k smíšenému manželství a k antifašistickému přesvědčení.
A je ještě jeden moment, který přepisovači dějin vykládají falešně. Když 8.5.1945 byla podepsána kapitulace, válka de lege skončila, ale mír de facto ještě nenastal. Na jedné straně ozbrojené fašistické bojůvky se nechtěly vzdát, na druhé straně někteří jejich protivníci si s dosavadními utlačiteli chtěli vyřídit účty podle starozákonního hesla: „Oko za oko, zub za zub.“ Je to dohra války, poznamenaná atmosférou válečných hrůz a rozkladu. W. Churchill počítal s obdobím masakrů vůči německým příslušníkům, až se po ukončení války a s návratem předválečných poměrů octnou na cizím území.
Stalo se někdy i u nás, že v době, kdy ještě neexistovala konsolidovaná státní správa, rozhodovali samozvaní jedinci, kteří si uzurpovali moc a nedbali na celostátně platný legální postup. Ale taková je válka a takové je poválečné období. „Běda těm, od kterých pohoršení pochází“, praví se v Bibli. Není historicky korektní nám to dnes vyčítat. A jen nepřátelská propaganda si libuje ve vymýšlení, rozmnožování a zveličování případů poválečného účtování Čechů s Němci. A vůbec není korektní, aby členové vlády zaujímali očividně protičeské postoje a rozšiřovali svými vystoupeními tendence revanšismu a zpochybnění výsledků druhé světové války.
První ústupek našich politiků byl terminologický. Přijali označení „sudetská“ pro označení německé menšiny. Podejme výklad.
Ottův Slovník naučný z r. 1906 uvádí, že Sudety jsou horstvo na severovýchodním okraji Českého masivu ( jako Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky). Je to geografický název. Do 30. let 20. stol. s ním málokdo přišel do styku, leda při vyučování zeměpisu. Slovo Sudety a Sudetský vstoupilo ve všeobecnou známost, až když si je vypůjčili militantní obyvatelé českého pohraničí. V napjatém předmnichovském období se prohlásili za Sudetské Němce, i když jejich působiště patřilo třeba k Šumavě nebo ke Krušnohoří. Prostě kde byl Němec, tam byly Sudety. Ten název nebyl již geografický, ale politický. Představoval protistátní program, program fašistických rozbíječů demokratického Československa. Sudetský Němec, Sudeťák znamenalo totéž co henleinovec, nacista, hitlerovec. Češi vnímali toto slovo jako agresivní výhružku, jako projev nepřátelství. President Beneš také varoval před užíváním tohoto vymyšleného, lživého slova,které mělo zakrýt pravou podstatu tehdejšího politického sporu. Naší demokratické politice šlo o německou menšinu na území ČSR, nikoli o Němce s rozbíječským hitlerovským programem, který si říkal „sudetský“.
Bohužel, název se rozšířil a dodnes slouží k matení pojmů. Nedávno dokonce jeden z našich předních politiků (KDU) se nestyděl prohlásit, že je „sudetský Čech“ a že i Šumava a Brno jsou Sudety. Je neuvěřitelné, k jakému nepřátelskému revanšismu se chtěl pan Bělobrádek zavděčit. Není ovšem sám Nedávno získal cenu jiný exministr, pan Herman, Jeho zásluhy odměnil Sudetský svaz cenou Karla IV. Ta odměna patří zrádcům a kolaborantům. Ale vypůjčovat si k tomu jména „otce vlasti“ je urážlivý projev deformace a dehonestace našich dějin. A jsou i další politikové u nás, kteří se na zrádných a konfidentských postojích podílejí. Např. pan Schwarzenberg, Nečas, Fiala, Sobotka. Podivné, na vlastním prospěchu jim záleží víc než na historické pravdě, cti a svědomí.
Zrušte druhou světovou válku, presidentské dekrety se zruší samy!
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Vysídlení Němců z pohraničních oblastí Československa, Polska a jiných zemí, rozhodnuté vítěznými mocnostmi („velkou trojkou“) v Postupimi a jimi také garantované, bylo odpovědí na úlohu pátých kolon v zemích, které se staly Hitlerovou kořistí a na teror, který v uchvácených zemích rozpoutaly. K tomuto řešení dospěli nezávisle na sobě jak vedoucí činitelé vlády v Anglii, tak vedoucí čsl. exilu v čele s presidentem E.Benešem i představitelé domácího odboje u nás doma.
Často se zapomíná, že s myšlenkou odsunu přišel N.Chamberlain a po něm W. Churchill ve snaze vyřešit problém mezi dvěma národy jednou provždy, jak se již dříve, po 1. světové válce, stalo britským přičiněním mezi Řeky a Turky. Konzervativní strana tuto myšlenku přijala a britská vláda o její správnosti přesvědčila vedoucí státníky USA i SSSR.
Bylo jen logické, že když druhá světová válka skončila, nejvyšší představitelé tří vítězných velmocí se sešli, aby projednali otázky poválečného uspořádání Evropy. V Postupimi podepsali 2.8. 1945 dohodu, která obsahovala mimo jiné také rozhodnutí o vysídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Do července 1946 mělo být z ČSR odsunuto 750 tisíc Němců do sovětského okupačního pásma, 1,75 mil. do pásma amerického. Dokument byl vydán i jménem 26 států Spojených národů, bojujících proti hitlerovskému nacismu a japonskému militarismu. V tehdejší terminologii se válka vedla „s Němci“, ale důvody odsunu nebyly etnické, nýbrž demilitarizační, denacifikační a demokratizační. V souladu s Postupimskou dohodou byla 21.12.1945 podepsána Pařížská reparační dohoda, která normovala konfiskační opatření zúčastněných stran.
Několik (zdaleka ne všechny) dekretů presidenta ČSR navazuje na tyto mezinárodně platné dohody (podobně jako prováděcí výnosy navazují na vyšší právní normy), takže veškeré útoky, které se proti nim vedou, jsou útoky na poválečné uspořádání Evropy. Označit dekrety za „bezpráví“ a žádat jejich zrušení může jen naprostá neinformovanost nebo poplatnost těm silám, které by chtěly výsledky druhé světové války zvrátit.
Neprávem se nám desítky let vytýká, že jsme se „nevyrovnali“ s minulostí. Ale vždyť právě ten mezinárodními dohodami podložený odsun byl a je naším vyrovnáním s minulostí na základě jak historických zkušeností tak prognóz pravděpodobné budoucnosti. Zdálo se, že je všeobecně přijatý. Připomeňme si, jak v předlistopadovém období zahraniční rozhlasové centrály důsledně odmítaly veškeré „strašení“ revanšismem odsunutých Němců jako sovětskou propagandu. Zdůrazňovaly, že v SRN proběhl bezchybný demokratizační proces, takže se nemáme čeho obávat.
Pár let poté stojíme tváří v tvář mocné vlně překrucování dějin, která operuje hesly jako „lidská práva“, „kolektivní vina“, ba dokonce „genocida“, všechno v opačném gardu, než jak je z historické zkušenosti známe. A tak se ptáme: Kdo může přecházet mlčením hrůzy války, které vyvolalo a s mimořádnou brutalitou vedlo nacistické Německo? Kdo může mlčet o šesti letech bezpříkladného teroru a vraždění v někdejším „protektorátu“? Kdo místo toho nepřestává vypočítávat několik politováníhodných excesů, ke kterým během odsunu došlo a za které jsme se upřímně omluvili?
Kdo si troufá označit poválečné uspořádání Evropy za „bezpráví“ a žádat pro odsunuté náhradu za legálně konfiskovaný majetek a právo „na domov“? “Domov“, který pomáhali rozvrátit? Kdo může kritizovat údajně uplatněný princip „kolektivní viny“ při odsunu, když přece podle jednoho z dekretů byli němečtí antifašisté z vysídlování vyňati a mohli se sami rozhodnout, chtějí-li odejít nebo zůstat.
Kdo si přeje anulovat zločinné záměry a skutky a vrátit retribuci zpět pachateli? Kdo si může přát, aby pachatel zlovolných činů dvakrát profitoval a jeho oběť dvakrát na jeho profit doplácela? Skutečně jde o „právní cítění“ odsunutých Němců? Ale není právě toto dodatečné omilostňování nacismu bezprávím?
Komu patří omluva. Historická pravda o poválečných událostech
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Tak se jmenuje sborník, který vyšel jako soubor přednášek ze stejnojmenné konference, pořádané 25. května 2016 v Brně. Týká se denacifikačního odsunu Němců z Československa, ke kterému došlo na základě rozhodnutí vítězných mocností z druhé světové války. Pro Čechy znamenal odsun rozuzlení dávných i nedávných problémů a excesů a základ stability poválečného uspořádání Střední Evropy. Část odsunutých Němců však označila odsun jako bezpráví, katastrofu, zločin všech zločinů.
Je pozoruhodné, jak po roce 1989 téma odsunu ožilo. Dříve bylo jak v Německé spolkové republice tak v Rakousku „tabu“, nemluvilo se o něm, s výjimkou spolků vysídlenců. Bylo to téma nepohodlné, trapně spojené s nacismem. Věřilo se, že potichu zmizí ze světa vůbec. Paradoxně však konec „studené války“ a sjednocování Evropy jako by probudilo démony minulosti. Objevila se „změna paradigmatu“. Leckoho ze spolku odsunutých Němců dnes láká nová příležitost přehodnotit to, co se skutečně stalo, a proměnit se z obžalovaného v žalobce. Chtěl by trestat údajné „ zločiny druhé strany“. O svých vlastních si nepamatuje nic. Zato požaduje nápravu všech křivd a odškodnění ztrát, které ho postihly. Je s podivem, že takový revanšismus získává vliv a podporu i na nejvyšších místech. Je možno zapomenout, že šlo o krutou hrozbu bezprostřední politické, duchovní i fyzické likvidace českého národa, a že se na ní Němci českého pohraničí ve své většině účinně podíleli? Početní síla skupiny obyvatel, která byla po staletí součástí českých zemí, a přece se dala do služeb militantního mocného souseda, způsobila nezhojitelné trauma.
Posláním sborníku je oživit historické znalosti a zkušenosti starších generací, doplnit znalosti historie u generací mladších. Bez historické paměti nelze odpovědně hájit zájmy národa, jeho státnost, jeho kulturní identitu, úroveň a kvalitu jeho života. V posledních letech si uvědomujeme stále častěji, jak neúplné a povrchní jsou znalosti historie vlastního národa ve veřejném prostoru.Nedostatečná informovanost se projevuje i na vedoucích místech, na kterých bychom ji nečekali.
Jen zdánlivě korektní je vytrhávat historické děje ze souvislostí, kterými jsou podmíněny. A přece se s tím setkáváme i v projevech některých našich ministrů. Slyšeli jsme od nich, že odsun německé menšiny z našeho území bylo bezpráví. Jenomže, a tato námitka je na místě: Idea odsunu vznikla v době války a jako reakce na válku. Válka není bezpráví? Válka je právo?
Zamlčuje se, že v německém prostředí byla válka dlouhodobě glorifikována. Národ byl veden k přesvědčení, že dík válce si získá nesmrtelné hrdinství, porazí sousední národy a dobude nový životní prostor. Rozšíří se až do vzdálených končin. Takové války, projevy německé agrese a expanze, vypukly ve 20. století dvě. Přinesly lidstvu nezměrné ztráty. Právem nebo neprávem?
Ve válce nebojují jedinci, ale národy. Němci, Francouzi, Angličané, Američané, Rusové. Nepřátelé i spojenci jsou kolektivy, jedinec tu nehraje žádnou roli. Vzpomeňte si na E.M. Remarqua a jeho protiválečný román. V den, kdy padl sympatický hrdina, podalo vrchní velení armády hlášení, které se stalo názvem díla: „Na západní frontě klid.“ Existuje kolektivní boj armád, kolektivní vítězství, kolektivní porážka, tedy i kolektivní vina. Tou vinou se v této souvislosti nemyslí nic jiného než příslušnost k nepřátelskému kolektivu, nikoli nějaký přečin ve smyslu trestně právním. Ostatně za války vládne jiné právo než v době míru.
První podnět k vystěhování německé menšiny za druhé světové války vzešel od anglických státníků. Již v květnu 1940 bylo v britských vládních kruzích pro zahraniční politiku připraveno memorandum o stabilizaci poválečné Evropy. Bez ohledu na odsunové koncepce české nebo polské emigrační vlády nebo na radikální názory odbojových skupin u nich doma bylo pojednáno vysídlení (transfer) několika milionů Němců, žijících jako menšina v neněmeckých národních státech.V tom byla spatřována hlavní podmínka pro zabezpečení míru v budoucnosti. Angličané (N.Chamberlain, W.Churchill) měli své zkušenosti, protože po první světové válce přestěhovali Řeky z maloasijského pobřeží, které bylo od starověku řecké, na ostrovy v Egejském moři. Na pobřeží naopak přestěhovali Turky z ostrovů. Kdo se mohl ptát po jaké vině? Přestěhování obou národností se dálo pod heslem míru a předcházení rozbrojům.
V naší západní emigraci za druhé světové války dozrávala myšlenka odsunu v letech 1941-42. V domácím odboji byla přijata již dříve. Každá brutalita německých okupantů ji radikalizovala, např. 17. listopad 1939. Bezvýhradný souhlas po iniciativě anglické projevili jak sovětští tak američtí vůdcové. Oba roku1943. Roosevelt tehdy prohlásil: „To, co vyvolalo takovou katastrofu, jakou způsobil světu „Mnichov“, musí být odstraněno definitivně a jednou provždy.“
Diskuse o odsunu Němců z našeho území vázne na tom, že se vychází z mírových poměrů. Válkou podmíněný předchozí kontext se zamlčuje, a tak se dospívá až k neuvěřitelnému závěru, že ten či onen člověk byl odsunut ze svého domova jen proto, že byl Němec. Přirozeně nepadne jediná zmínka o tom, že se tehdy hledal způsob, jak zabránit opakování neblahé historie: Co dělat, aby německé menšiny už nebylo možno využít k účinnému rozbíjení většinového státu.
Diskutujícím by také nemělo uniknout, že se čeští Němci dopustili vlastizrady, zřekli se československé státní příslušnosti a přijali příslušnost říšskou, Velkoněmeckou. Opustili stát, jehož byli občany, v nejvyšším nebezpečí, v době hitlerovské vojenské invaze a okupace. Jejich rozbíječské, násilné i ozbrojené nepřátelské akce proti Čechům dokonce okupaci předcházely. Po zřízení protektorátu v okupované zemi pak čeští Němci těžili z toho, že patří k okupantům a mají jejich privilegia.
Prezident Edvard Beneš za války v exilu uvažoval zpočátku o odsunu pouze omezeného počtu vyhlášených rozbíječů republiky, předních henleinovských a nacistických funkcionářů a aktivistů. Domácí odboj však postupně zaujímal stanovisko stále tvrdší. Už dříve, ve 30. letech se Němci v našem pohraničí dopouštěli násilí na Češích. Zločinů postupně přibývalo. Po „Mnichovu“ (1938) pak bylo 250.000 Čechů bezohledně z jejich domovů v pohraničí vyhnáno. Museli hledat nouzové přístřeší ve vnitrozemí. V nově zřízeném „protektorátu“ útlak pokračoval. Během války přišlo o život 360.000 Čechů vinou německé hitlerovské agrese. A tak se stanoviska k odsunu u všech odpůrců hitlerismu postupně sjednotila. Představitelé vítězných mocností, náš domácí i zahraniční odboj, všichni byli pro úplný odsun menšiny, která poskytla Hitlerovi záminku k rozpoutání války. Nejvyšší představitelé vítězných mocností, Spojených států, Velké Británie a Sovětského svazu, „Velká trojka“, podepsali 2.8.1945 v Postupimi dohodu o uspořádání poměrů po válce, v míru. Smlouva obsahovala mimo jiné i rozhodnutí o vysídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a z Maďarska. Nebylo to rozhodnutí prezidenta E. Beneše. Ten k němu mohl předložit jen prováděcí nařízení ( dekrety), platná na našem území.
Z odsunu byli vyňati antifašisté, a to vyvrací stále opakovanou kritiku údajně paušalizující koncepce „kolektivní viny“. Byli to emigranti z bývalé Hitlerovy „Třetí Říše“, prvorepublikoví komunisté, demokrati, humanisté. Místní samosprávné orgány rozhodovaly, komu bude vydáno nebo vráceno potvrzení o čsl. státní příslušnosti. Takových potvrzení bylo vydáno nemálo. Leckde i na základě korupčních úplatků. Okresní správní komise a antifašistické komise přezkoumávaly žádosti o uznání statusu antifašisty. Vystavovaly osvědčení o státní spolehlivosti, vracely žadatelům státní občanství, přihlížely k situaci smíšeného manželství a k antifašistickému přesvědčení. Někdy však odešli i takoví, kteří nemuseli, ať již proto, že na dokazování antifašismu v jejich sociální pozici nebylo dost času, ať proto, že nechtěli trhat rodinu, ať proto, že se chtěli podílet na budování poválečného Německa.
A ještě jeden moment, který bývá odpůrci odsunu vykládán falešně. Když byla 8. května 1945 podepsána kapitulace, válka de lege skončila, ale mír de facto ještě nenastal. Na jedné straně ozbrojené nacistické bojůvky se nechtěly vzdát, na druhé straně někteří jejich protivníci si s dosavadními utlačovateli chtěli vyřídit účty podle starozákonního principu:“ Oko za oko, zub za zub.“ Byla to dohra války, mezihra mezi válkou a mírem, poznamenaná doznívající atmosférou válečných hrůz a rozkladu. W. Churchill počítal s takovým obdobím masakrů vůči německým příslušníkům, když se po ukončení války a s návratem předválečných poměrů octnou na cizím území, které předtím násilím a terorem drželi ve své moci.
Stalo se někdy i u nás, že v době, kdy ještě neexistovala konzolidovaná státní správa, rozhodovali samozvaní uzurpátoři moci bez ohledu na celostátní zákony právní a mravní. Ale taková je válka a takové je poválečné období. „Běda těm, od nichž pohoršení pochází“, praví se v Bibli. Není historicky korektní to spojovat s organizovaným odsunem. Prezident Beneš takové excesy s politováním a rozhodně veřejně odsoudil a pranýřoval. Jeho ohrazení bylo publikováno a tyto excesy přestaly. A jen nepřátelská propaganda si libuje v nadsazování, rozmnožování a zveličování nebo dokonce vymýšlení případů poválečného účtování Čechů s Němci. Sem patří např. stále přetřásané případy jako Ústí n.L. nebo Brno-Pohořelice. Objektivní definitivní výsledky šetření jsou napadány. A vůbec není korektní, aby členové vlády zaujímali očividně protičeské postoje, podporovali revanšismus zahraničních vysídlenců a zpochybňovali v náš neprospěch výsledky druhé světové války.
Jednotliví autoři příspěvků ve sborníku dokládají historická fakta a zkušenosti o tom, jak Němci, kteří jako menšina žili v Československu, podobně jako v Polsku a Maďarsku a v jiných zemích, byli z rozhodnutí vítězných mocností po druhé světové válce odsunuti. Byli převezeni do své mateřské, německé říše. Připomínají, že hlavním důvodem odsunu bylo vyloučit pro budoucnost jejich zneužití jako menšiny pro rozbíječské válečné cíle. Faktem ovšem je, že na rozdíl od vysídlenců z jiných zemí, mnozí vysídlenci od nás zaujali k celé akci ostentativně negativní stanovisko. Popřeli i jeho zdůvodnění.
Popřeli spoluzodpovědnost za rozbití Československa v letech 1938-39 i za válečné útrapy jeho obyvatel po celou dobu války až do osvobození v květnu 1945. Založili krajanské spolky a nadace a zkonstruovali ideologii o nespravedlivém obvinění. Prožité dějiny přepisovali tak, že se sami octli v roli nikoli viníků, ale obětí. Žádali omluvu, právo na vlast, na návrat, na všemožné náhrady, rehabilitace a satisfakce. Zamlčeli ovšem, že za války byli zahrnuti obdivem a slávou za své zásluhy a podporu nacistické politiky proti ČSR. Konrád Henlein v březnu 1941 ve Vídni řekl: „V několika letech se podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak důkladně a přivést vnitřní poměry do takového zmatku, že Československo dozrálo k likvidaci. K tomu všemu mohlo dojít jen proto, že všichni sudetští Němci se stali nacionálními socialisty.“ Někteří byli za rozbíječské zásluhy se všemi poctami vyznamenáni, byli odměněni medailemi od samého Adolfa Hitlera. Odměněných bylo 1,162.617 českých Němců. S rodinnými příslušníky tedy velká většina tehdejší německé menšiny u nás.
Sborník přirozeně poskytuje právní i historické podklady a argumenty a vyvrací stále dokola opakované nepravdy kolem odsunu, kolem tzv. prezidentských dekretů a protiněmeckých činů.
Současné propagandistické akce odsunutých Němců se organizují pod heslem Smíření. Jistě, dovedli bychom se smířit, dovedli bychom se ze smíření radovat a těšit. Ale muselo by to být skutečné smíření, nikoli jenom nepravdivý název pro opuštění vlastního stanoviska a převzetí stanoviska druhé strany. Ano, Češi jsou ochotni se smířit, ale nesmí to být v rozporu s historickou pravdou, s historickou pamětí národa, nesmí to ohrožovat národní zájmy, státnost, identitu a kulturní dědictví. Na Němcích je přijmout bez restrikcí stav, který byl po druhé světové válce vítěznými mocnostmi usnesen a realizován.
Smíření nemůže znamenat přijetí protičeské a velkoněmecké politické koncepce Wenzela Jaksche, který protestoval proti zrušení mnichovské smlouvy dokonce u tehdy ještě válčících velmocí. Politika a ideologa, který po skončení války přešel od dřívějších polemik s prezidentem republiky k nenávistné a nepřestajné nepřátelské kampani proti Československu a prosazoval ji jako vedoucí činitel především v programech a v působení krajanských spolků vysídlenců. Zrušení „mnichovského“ diktátu a obnova „předmnichovského“ Československa, která byla cílem domácího i zahraničního odboje za druhé světové války, mu byla nepřijatelná. S takovou koncepcí se věru smiřovat nemůžeme.
Prezident Edvard Beneš, který všechny své síly věnoval za války obnově státu, zničeného německým fašismem, řekl tehdy na adresu odsunu: „Tím rozchodem zabráníme neslýchanému masakru mezi oběma národy. Jen tak můžeme a musíme jednou – až na dnešní bolest zapomeneme – se zase jako sousedé sejít a každý ve svém novém domově bez hořkosti a v míru žíti dále odděleně, jeden vedle druhého.“
A to byl hlavní cíl konference a to je poslání i uvedeného sborníku: hledat cestu k spravedlivému smíření a k demokratickému soužití v Evropě, která při své integraci bude plně respektovat svrchovanost, samostatnost a rovná práva i malých národů.
. Kde je historická spravedlnost?
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Když se po staletích němého odumírání českého a slovenského etnika podařilo několika generacím obětavých buditelů a obrozenců vrátit je znovu mezi evropské národy, a když se po první světové válce pustili Češi a Slováci do budování nově ustaveného Československa jako samostatného, svobodného, demokratického státu, vynořil se nečekaně zlověstný problém. Způsobili jej mnozí němečtí spoluobčané, potomci přistěhovalců z minulých století. S novou situací se nechtěli smířit. Ztratili hegemonii. A tak, jak se naskytla příležitost, zrádně otevřeli cestu expanzi soukmenovců ze zahraničí a horlivě - jako „pátá kolona“ - se podíleli na rozbití československého státu. Vedle údajného „osamostatnění“ Slovenska zřídil jimi obdivovaný „Vůdce“ nacistické říše ze zbytku Československé republiky potupný nesvéprávný „protektorát“ Čechy a Morava. Okleštěné vazalské území, které zbylo z naší vlasti, spravoval tehdy nepřátelský režim, krutá poroba a hluboké ponížení pro Čechy. Dnešní přepisovači dějin v duchu nelidské revanšistické demagogie ovšem hlásají, že se Čechům nežilo špatně. Vždyť nemuseli rukovat na frontu, nebyli bombardováni a koneckonců – měli co jíst.
Arogantně se zamlčuje perzekuce a vyhánění Čechů z pohraničí ještě před válkou, šest let okupačního teroru, zatýkání, každodenní popravy vlastenců, mučení v koncentračních táborech, likvidace inteligence, všemožné každodenní deptání národa a příprava na jeho „konečné řešení“, kterým měla být totální germanizace, částečná deportace a úplná genocida. V české zemi, v naší vlasti, v Máchově „zemi krásné, zemi milované,“ neměl zůstat ani jediný Čech.
Po nacisty prohrané válce se stal odsun Němců z českého pohraničí do Německa (podobně jako i z jiných postižených zemí) realizací jednoho ze závěrů mírových smluv, které uzavřely vítězné mocnosti v Postupimi roku 1945. Bylo to opatření k demilitarizaci, denacifikaci a k demokratizaci střední Evropy a k její mírové stabilizaci pro budoucnost. Podvratnou obstrukci národnostní menšiny nebylo po odsunu napříště již nikdy možno využít pro výbojné cíle. Čechům se v historickém pohledu odsun jeví jako spravedlivé odstranění dlouhodobé zkázonosné hrozby. Avšak pro některé Němce, kteří jsou ve vleku revanšistické propagandy, je to zločin všech zločinů a neodpustitelné příkoří ze strany Čechů. Jako by Češi po nacisty prohrané válce o tom v Postupimi sami rozhodovali. Jako by nešlo o hlediska celoevropská i celosvětová. A jako by nešlo o alespoň nepatrné odčinění nenapravitelných hrůz a ztrát, které přinesla druhá světová válka.
Čtyři desítky poválečných let se od těch dob převalily přes naše hlavy a tu došlo k pádu nedemokratických sil v celém poválečném mezinárodním kontextu. U nás přišel převrat roku 1989. Vítali jsme jej s radostným očekáváním. Ale překvapil nás. V lecčem přinesl nečekané zklamání. Dožili jsme se mimo jiné i protičeského přepisování dějin.
Jako by se „Podivenova“ obsáhlá sbírka pomluv a dehonestací českých národních dějin stala manuálem i pro většinu našich médií a pro nejednoho našeho politika.
Média ukapávají jedu při každé příležitosti, která se týká národních tradic. K dobrému tónu patří třeba znevažování obrození našeho národa. Proč? Jeden z bývalých disidentů to vyjádřil nepokrytě: „Kdyby nebylo Jungmanna a Šafárika, mohli jsme být Němci a umět aspoň jeden světový jazyk.“ A tak místo aby naši intelektuálové pěstovali opravdovou, všelidskou kulturu, druží se s německými revanšisty, prohlašují se za „sudetské Čechy“ a projektují protičeskou fúzi s Bavorskem. Místo aby pro smíření Čechů a Němců hledali to, co nás spojuje s německou demokratickou kulturou, omlouvají se za odsun a dávají najevo, že by rádi německou menšinu opět pozvali do naší vlasti. Nezajímá je aktualizovat třeba vztah Martina Luthera k Janu Husovi, vztah H.W.Leibnize k J.A.Komenskému, význam J.G.Herdera a jiných německých osvícenců a humanistů pro naše národní obrození. Místo toho se raději zapomenou na své češství a dají se „rovnou k Němcům“, jak se říkalo o kolaborantech za protektorátu. Národní identita, historická paměť a hrdost se u nich prostě nenosí.
Za námi jsou již oslavy stého výročí těch událostí, v nichž se našim předkům podařilo překonat 300letou porobu a vytvořit nový stát, svobodné Československo. Vlast, pro kterou jsme i my chtěli pracovat s úctou a láskou. Ale nechybí nám k tomu dnes příznivé ovzduší veřejného prostoru? Neměli bychom vyhlásit druhé národní obrození proti všemu, co oslabuje naši národní identitu, co znevažuje úctu k paměti národa, co odmítá lásku k domovu, k rodné zemi, k mateřštině, co hanobí kouzlo kulturních tradic? Neměli bychom usilovat ze všech sil o to, aby se vrátila radost a hrdost historického 28. října roku 1918?
Smír, smíření. Koho a s kým? A za jakých podmínek?
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Němci, kteří žili před druhou světovou válkou v Československu (podobně jako v Polsku i jinde), byli z rozhodnutí vítězných mocností od nás (i z jiných zemí) odsunuti do své mateřské, německé říše. Hlavním důvodem odsunu bylo vyloučit pro budoucnost zneužití menšiny pro rozbíječské válečné cíle. Někteří odsunutí však odmítli spoluzodpovědnost za rozbití Československa v letech 1938-39 i za válečné útrapy jeho obyvatel v německém područí po celou dobu války až do osvobození v květnu 1945.
Tito odmítači odsunu založili krajanské spolky a nadace a zkonstruovali ideologii nespravedlivě obviněných. Prožité dějiny přepisovali tak, že se sami octli v roli nikoli viníků, ale obětí. Své viny horlivě popírali a zalhávali, své oběti naopak obviňovali. Žádali všemožné náhrady, právo na návrat, omluvu a satisfakci.
Jejich propagační činnost v různé podobě, v různé rovině, v různém rozsahu a zaměření trvá již 76 let a nutí Čechy bránit se a vyvracet stále dokola opakované nepravdy kolem odsunu, kolem presidentských dekretů a kolem údajných českých násilných protiněmeckých činů.
Poslední akce, o které se nepřestává mluvit, byla založena v Brně. Nazývá se Smíření a představuje smíření Čechů s odsunutými Němci. Myslím, že v duchu našich národních dějin si smíru a smíření dovedeme vážit. Ale musí to být smíření spravedlivé, nesmí to být jen pěknější označení pro opuštění vlastního stanoviska a pro přijetí stanoviska druhé strany.
Ano, Češi jsou ochotni se smířit, ale jen když Němci přijmou bez hesel restrikcí stav, který byl po druhé světové válce mocnostmi rozhodnut a realizován. Stav odsunu, demilitarizace, denacifikace a demokratizace. President Edvard Beneš, který všechny své síly za války obětoval obnově státu, zničeného německým fašismem, řekl tehdy (už je to dávno) na adresu odsunu: „Tím rozchodem zabráníme neslýchanému masakru mezi oběma národy. Jen tak můžeme a musíme jednou – až na dnešní bolest zapomeneme - se zase jako sousedé sejít a každý ve svém novém domově bez hořkosti a v míru žíti dále odděleně, jeden vedle druhého.“
Vlastenectví nemůže ztratit svůj význam
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
V našich novodobých dějinách jsou dva hvězdné okamžiky: 28. říjen a 9. květen. Oba jsou dovršením hrdinského odboje našeho národa proti cizí moci za příznivé historické situace. S oběma je spojeno nezměrné nadšení, nepopsatelná úleva z ukončení válečných útrap. Naši rodiče a prarodiče prožívali ten první, ten druhý jsme se svými rodiči prožívali jako děti i my, dnešní „dříve narození“. Byla to radost bez konce, slavil se konec bezpráví a teroru, obnova lidské důstojnosti, návrat svobody a samostatnosti.
Jsou to beze sporu hvězdné okamžiky národa, ale smíme se k nim jako národ hlásit? Náš současný stát se po roce 1989 deklaroval jako společenství občanské, nikoli národní. To by ovšem ještě nemuselo znamenat popření národního principu, pokud by se neuplatnil toporně vylučovací způsob myšlení podle pojmové rozluky „buď a nebo“ a nebyl zvolen princip občanský a zavržen princip národní. Ve skutečnosti se princip občanský a národní nevylučují, mohou se navzájem doplňovat a společně uplatňovat, jak ukazuje i příklad naší první republiky.
Když po první světové válce r.1918 vzniklo Československo, bylo to vítězné dokončení předchozích procesů národního obrození. Od konce 18. století sílilo v celé Evropě vědomí vlasti a národa. U nás několik generací tvořivých osobností položilo postupně svým dílem základy naší novodobé jazykové kultury, historie, literatury, divadla, věd a umění. Podařilo se jim tak vrátit české etnikum po 300 letech bezprávné existence na pokraji zániku mezi evropské národy.
Podařilo se jim odčinit kruté následky 30leté války a habsburského účtování se stavovským povstáním. Podařilo se to i dík vzájemnosti Čechů a Slováků. Obrozenské ideály stály u zrodu naší první republiky a daly jí demokratického ducha, svobodomyslnost, sebevědomou hrdost, podloženou poctivou prací a snahou o zušlechťování života, samozřejmou komunikaci se světem a oprávněné kulturní a hospodářské ambice.
Obrozenské ideály pomáhaly překonat i historická neštěstí, „Mnichov“, okupaci, „protektorát“. Povzbuzovaly a oduševňovaly naše bojovníky doma i za hranicemi, na Východě i na Západě, na Slovensku i v Praze. Mediální tvůrci našeho veřejného mínění to nepřipomínají. Naopak. Už více než 30 popřevratových let nám vymycují z hlav, které byly „zatíženy obrozenskými ideály“, všechno, co se týká vlasti a národa. První bývalý prezident našeho státu znevážil lásku k národu jako neušlechtilou touhu patřit „k stádu či smečce“. Vlast označil jako „noru a nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincialismu, skupinového egoismu, xenofobie, rasismu a krátkozrakého, sebeničivého čecháčkovství“. Všemi mediálními prostředky se dnes falšuje naše historie, pomlouvá všechno, co v minulosti přispělo k naší dekolonizaci, samostatnosti a svobodě, zesměšňují se lidé, díla, ideje, všechno, co jako Češi ctíme, v co věříme, co milujeme. Napadají se tradice husitské, obrozenské, selské, sokolské, legionářské, česko-slovenské vzájemnosti, zpochybňuje se T.G.Masaryk, hanobí se Edvard Beneš.
Kdejaký cizí monarcha či generál se těší většímu zájmu a obdivu než představitelé našich obrozenských a osvoboditelských snah. Média si nedají ujít jedinou příležitost, aby neukápla při každé zmínce alespoň kapku jedu, ironie, posměchu a znevážení. Proč? Protože (prý) tito lidé svým osobním příkladem a dílem stojí v cestě dnešnímu globalizačnímu a neoliberálnímu přetváření dosavadních principů morálního a kulturního soužití lidí. Proto nositelé vlivu a moci usilují o to, aby byl lid oddělen od vlastní historie, tradic, vlastní kultury, aby přestal být národem. Dřív, než kulturní dědictví národa bude úplně zapomenuto, sluší se je zlehčovat, pomlouvat, špinit. Marně se skupina vlasteneckých organizací snaží toto dědictví zachovat. Oficiální média je vytlačila ze svého zpravodajství, z veřejného prostoru, vláda o ně nedbá, zájem podpořit je všeobecně chybí. Nedávno se vyznamenal ministr obrany, který zbavil dlouholetý a zasloužilý „Svaz bojovníků za svobodu“ dotací a odsoudil jej tak k zániku. Co si máme myslet o vztahu pana ministra k dějinám našeho národa a k památce bojovníků 1. a 2. odboje, kteří se zasloužili i o zmíněné „hvězdné okamžiky“, o všechno, čeho si vážíme, co ctíme a milujeme?
Jestliže integrující energie uvědomělých příslušníků našich národů byla základem kulturního rozvoje první republiky a jejího vynikajícího díla ve školství, vědě, osvětě, umění, a bez níž by ani tehdejší vysoká úroveň techniky a průmyslu nebyla myslitelná, pak pokus realizovat představu o občanství bez národnosti vedl k úpadku všech přirozených sociálních vazeb, norem, ideálů, symbolů. Bez vědomí hrdé a odpovědné národní příslušnosti proměňuje se společnost stále více v masu chtivých globálních konzumentů, ale i výtržníků a recesistů bez zábran. Někteří z nich nestačí přehrabovat miliony, jiní končí jako bezdomovci. Demokracie v beznárodním společenství se redukuje na prázdné formality, bez obsahu, bez smyslu, nesdělují žádné hlubší poselství.
Chybějí niterné zdroje nadosobního usilování a angažované aktivity ve státním celku i v regionech, ve spolcích i v organizacích. Společnost je ideově rozdrobená, rozpadá se na množství nesourodých částic, menšin, které spolu nekomunikují, které nic nespojuje. Vědomí národní identity chybí i při utváření identity osobní. Bez vědomí národní sounáležitosti živoří i mezilidské, interpersonální vazby a stimuly k nezištné tvořivosti, vstřícnosti, slušnosti a poctivosti, starosti o společné dobro. Platí opak, fragmentarizovaná společnost je náchylná k projevům nesnášenlivosti, nenávisti, nepřátelství mezi skupinami, které se vymezují navzájem a postrádají něco, co je přesahuje a spojuje, co je činí celkem, totiž příslušníky uvědomělé jednoty národa.
„Být součástí národa znamená být postavou v příběhu, který mě svazuje s druhými lidmi způsobem hlubším, než je placení daní a respektování ústavy“, řekl před lety V. Bělohradský. (Byl tehdy rozhodně pravdě blíž než dnes, kdy hovoří o národu jako „konstruktu“. Rezignuje tak na reálnou historii a nahrazuje ji subjektivismem.) Naši oficiální publicisté nás nihilisticky našeho
„národního příběhu“ zbavují. Říkají nám, že v integrované Evropě a globalizovaném světě je národní identita přežitek.
Výsledky dlouhodobé demontáže našeho národního vědomí jsou ovšem patrné. Mezinárodním výzkumem např. bylo zjištěno, že mezi adolescenty z 28 zemí jen česká mládež necítila potřebu zachovat národní identitu v integrované Evropě. Přirozeně, protože v jiných zemích se mládeži zdůrazňuje, že jedinečná a neopakovatelná vlastní národní identita nesmí být potlačována. Zato naše mládež se učí, že láska k vlasti je extremismus. Vštěpuje se jí strach i z pouhého slova vlast a vlastenectví. „Bojím se zapáleného vlastenectví“, řekl mi student v úvaze o domově. A nikdo mládeži nepřipomene citát ze slavné inaugurační řeči presidenta J. F. Kennedyho ( 1961). „Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe, ptej se, co můžeš pro svoji zem udělat ty.“
A tak je na čase znovu usilovat o obranu národa a jazyka českého. Takové obrany vznikaly a byly sepisovány již od dob Velké Moravy. Prof. Albert Pražák (1880-1956), literární historik, vlastenec, účastník protifašistického odboje za okupace a předseda České národní rady v květnovém pražském povstání r.1945 je shromáždil a se zasvěceným poutavým komentářem vydal hned po válce. Dovedl je až do osudného roku 1938. Je na nás, abychom pokračovali. Chceme přece i v jakékoli podobě integrované Evropy existovat jako uvědomělý národ, ne jako pouhý dav manipulovatelných konzumentů bez historické paměti, identity, bez zábran a bez svědomí, bez budoucnosti.
Chceme žít i pro obecné blaho své vlasti!
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 733. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací, Praha, 31. července 2021.
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz
e-mail: vydavatel@seznam.cz
Estránky: www.ceske-narodni-listy.estranky.cz